Irena Bernášková

(* 7. února 1904 – † 26. srpna 1942)

Medaile Za hrdinství in memoriam za hrdinství v boji

1998

Patřila k nejodvážnějším českým ženám 20. století. Za druhé světové války se významnou měrou podílela na protinacistickém odboji, po dopadení gestapem prokázala velkou osobní statečnost.

Irena, zvaná Inka, se narodila v Praze jako prostřední z dcer malíře Vojtěcha Preissiga. Ve svých šesti letech odjela s celou rodinou do Spojených států, kde její otec dostal příležitost vyučovat na Kolumbijské univerzitě a po vypuknutí první světové války se zapojil do československého zahraničního odboje. Během Inčina dospívání patřil dům Preissigových v Bostonu k jednomu z center československého zahraničního odboje. Mezi návštěvy patřili T. G.Masaryk, Milan Rastislav Štefánik nebo Edvard Beneš. Preissig jako grafik vytvářel plakáty propagující boj Čechů a Slováků za samostatný stát. Toto prostředí Inku zásadním způsobem ovlivnilo. Roku 1921 se společně se sestrami vrátila do vlasti. Při mobilizaci během mnichovské krize se dobrovolně přihlásila k Červenému kříži a ošetřovala uprchlíky z obsazeného pohraničí. Po okupaci českých zemí se aktivně zapojila do protinacistického odboje. Podílela se také na ilegálním převádění ohrožených osob na Slovensko. Poměrně dlouho se jí dařilo unikat zatčení, až 21.září 1940 byla v pražské ulici Na Poříčí zatčena s falešnými doklady na jméno Vlasta Nováková. Ten den byl zatčen i její otec a bývalý manžel a také čtyři desítky dalších spolupracovníků. Ve vězení se Irena pokusila neúspěšně otrávit jedem, který při sobě stále nosila. Při výsleších vzala veškerou vinu na sebe, podíl svého otce popírala. Chránila i další spolupracovníky, navzdory brutálnímu bití nikoho z nich neudala, uváděla pouze jména lidí, kteří už byli ve vězení či po smrti. Podařilo se jí dosáhnout toho, že podíl jejího otce a manžela na vydávání ilegálního časopisu byl označen za okrajový. Ona naopak putovala před berlínský Lidový soud jako hlava odbojové organizace. Dne 5. března 1942 byla Inka Bernášková soudem v Berlíně shledána vinnou a poslána na smrt jako první Češka. Svému právnímu zástupci výslovně zakázala žádat nacisty o milost. Popravena byla gilotinou 26.srpna 1942 v Berlíně. Vojtěch Preissig zahynul v koncentračním táboře Dachau v roce 1944.

Poslední slova Inky Bernáškové před popravou zněla: „… a Československá republika přece bude!“

V posledním dopise své rodině pak s černým humorem sobě vlastním napsala: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“

Pamětní deska Vojtěcha Preissiga a Ireny Bernáškové v Praze 4 – Záběhlicích byla odhalena 26. října 1946 za přítomnosti arcibiskupa Josefa Berana. (Prostor – architektura, interiér, design, o.p.s.)